Klempíř přepisuje kulturní politiku, přidává priority i miliardové požadavky. Termíny a odpovědnost ale odkládá

Ale vezměme to postupně.

V médiích se nyní hojně diskutuje o takzvané Státní kulturní politice na roky 2026–2030+ (rozuměj: výhled na další roky). Kde se ten návrh dá najít a pročíst? K tomuto takzvanému „Klempířovu návrhu“ jsme se nedostali přes běžnou cestu Ministerstvo kultury → aktuální strategie → návrh, ale oklikou.

K 10. srpnu 2026 jsou pod prakticky stejným označením veřejně dohledatelné tři různé dokumentové stavy kulturní politiky: připomínková verze z roku 2025, vládou schválená politika z října 2025 a nový návrh z roku 2026, který má schválenou politiku zrušit. Oficiální web Ministerstva kultury přitom veřejnosti nadále prezentuje schválenou politiku z roku 2025, zatímco návrh její náhrady je veřejně dostupný prostřednictvím připomínkového systému Hospodářské komory.

Pro lepší orientaci dva odkazy vedou na web Hospodářské komory:

175/25 Státní kulturní politika 2026–2030+;T:23.7.2025

Materiál představuje zastřešující strategický rámec pro rozvoj kultury v České republice minimálně v příštích pěti letech a vychází ze společné vize, podle […]

https://www.komora.cz/pravni-predpis/175-25-statni-kulturni-politika-2026-2030t23-7-2025/

101/26 Státní kulturní politika ČR;T:4.8.2026

Předkládaný materiál obsahuje návrh Státní kulturní politiky vlády České republiky na období 2026–2030+, která představuje základní strategický dokument vlády v oblasti […]

https://www.komora.cz/pravni-predpis/101-26-statni-kulturni-politika-crt4-8-2026/

Třetí odkaz vede na https://www.mk.gov.cz/statni-kulturni-politika-cs-69?utm_source=chatgpt.com, a to k jedinému materiálu na webu Ministerstva kultury:

Technicky nejsou všechny tři pouhými verzemi jednoho dokumentu.

A právě tady podle mě vzniká skutečný problém veřejné srozumitelnosti.

K dnešnímu dni, 10. srpna, web Ministerstva kultury pod názvem „Státní kulturní politika na léta 2026–2030+“ stále veřejnosti nabízí schválený dokument z předchozího období. (Ministerstvo kultury) Současně nový návrh vlády, který jej má zrušit, lze veřejně stáhnout z webu Hospodářské komory, kde byl připomínkován do 4. srpna 2026. (Hospodářská komora)

To vytváří paradox:

To už je podle mě legitimní předmět kritiky transparentnosti bez jakékoli spekulace o úmyslu.

Ještě významnější je, že nejde jen o kosmetickou aktualizaci. Nový návrh mění strukturu priorit, přináší deset politických závazků, výrazněji staví do centra kulturní dědictví a obsahuje rozpočtové priority. A jeho předkládací zpráva požaduje zrušení předchozího vládního usnesení a jeho implementačních úkolů.

Tohle je podle současně dostupných dokumentů fakticky obhajitelné. Otázka, zda jde o administrativní nepořádek, nedostatečnou komunikaci, nestandardní připomínkování, nebo záměrné omezení veřejné pozornosti, je už další vrstva.

Není to samo o sobě neobvyklé v tom smyslu, že ministerstvo nemusí každý pracovní návrh nelegislativního strategického materiálu zveřejnit na své běžné webové stránce. Neobvyklá a z hlediska transparentnosti problematická je ale kombinace okolností, kterou popisujeme.

U vládních nelegislativních materiálů je standardní cestou meziresortní připomínkové řízení přes systém eKLEP/ODok. Úřad vlády uvádí, že knihovna eKLEP obsahuje dokumenty zaslané do meziresortního připomínkového řízení, připomínky, jejich vypořádání i následné verze materiálu. Současný Jednací řád vlády stanoví, že lhůta pro sdělení stanoviska činí 10 pracovních dnů, pokud předkladatel nestanoví lhůtu delší; u materiálů nelegislativní povahy může výjimku z požadavku připomínkového řízení, včetně lhůty, povolit předseda vlády.

Hospodářská komora je v tomto procesu trochu jiný kanál. Sleduje návrhy, které jsou důležité pro její členy, a zveřejňuje je na svém webu proto, aby od členské základny shromáždila podněty pro své vlastní stanovisko. To, že se pracovní vládní materiál objeví na webu HK, tedy není samo o sobě podezřelé. Aktuální stránka HK skutečně eviduje nový materiál 101/26 Státní kulturní politika ČR; T: 4. 8. 2026.

Co už je podstatně méně standardní, je situace, kdy je pro veřejnost aktuální pracovní návrh prakticky snáze dohledatelný přes web Hospodářské komory než přes web samotného gestorského Ministerstva kultury.

Asistent Kritik – Oponent

Rozbor tzv. „Klempířova návrhu“ provedený AI (asistent Kritik – Oponent):

Jedná se o tři materiály. Hlavní dokument má 22 stran, předkládací zpráva 2 strany; třetí soubor je jen prázdný připomínkový formulář.

1. Základní verdikt

Klempířův návrh je politicky čitelnější, stručnější a konkrétnější než předchozí strategie. Má tři jasné pilíře, deset hlavních závazků, některé konkrétní legislativní záměry a dokonce rozpočtové požadavky pro rok 2027. Současně ale navrhuje zrušit předchozí státní kulturní politiku včetně navazujících úkolů, zatímco vlastní závazný Akční plán má vzniknout až následně.

Právě to je podle mě nejzávažnější konstrukční slabina tohoto materiálu.

2. Co funguje

Dokument má velmi srozumitelnou politickou architekturu. Místo deseti strategických a 26 specifických cílů starší politiky pracuje se třemi hlavními oblastmi:

Lidé a kultura – Kulturní dědictví a identita – Kultura pro budoucnost.

Na stranách 4–5 je navíc deset hlavních závazků formulovaných jazykem, kterému rozumí i neodborný čtenář: spravedlivější odměňování, ochrana kulturního dědictví, modernizace muzeí a knihoven, infrastruktura, legislativa, digitalizace a AI, kulturní cestovní ruch, audiovize, export a kulturní diplomacie.

Oproti předchozí strategii je velmi nápadný návrat kulturního dědictví do samotného centra dokumentu. Je z něj celý druhý pilíř se čtyřmi strategickými cíli: ochrana a obnova dědictví, paměťové instituce, nemateriální kulturní dědictví a kulturní identita/historická paměť.

To není kosmetická změna. Je to změna hierarchie priorit.

Dobře funguje také přímější finanční vrstva. Dokument uvádí konkrétní rozpočtové požadavky pro rok 2027 — mimo jiné 520 mil. Kč pro kulturní dědictví a 980 mil. Kč pro investice do státních kulturních institucí — a celkově hovoří o navýšení rozpočtových priorit MK o 3,42 mld. Kč. Současně férově dodává, že skutečná výše bude záviset na možnostech státního rozpočtu.

To je oproti předchozí politice podstatné zlepšení: alespoň pro jeden rok existuje číselná představa, co některé ambice znamenají finančně.

A konečně je tentokrát zcela zřejmé politické autorství. Úvodní slovo je přímo podepsáno Oto Klempíř, ministr kultury České republiky, a dokument výslovně říká, že vzniká na začátku volebního období této vlády a představuje závazek ministerstva pro nadcházející období.

Tady už tedy není pochybnost, který materiál jsme hledali.

3. Hlavní slabá místa

Nejdůležitější problém: ruší se starý implementační rámec dřív, než existuje nový

Předkládací zpráva říká něco mimořádně důležitého:

má být zrušeno usnesení vlády, kterým byla schválena předchozí Státní kulturní politika, včetně navazujících úkolů uložených k její realizaci.

Důvodem má být zabránění existenci dvou souběžných strategických dokumentů. Současně ale nová politika ještě nemá vlastní Akční plán; ten má vzniknout teprve po jejím schválení.

To vytváří velmi silnou oponentskou otázku:

Předkládací zpráva na to neodpovídá.

Neříká, které staré úkoly se automaticky převádějí, které zanikají, které jsou již splněné, které se zastavují a které budou znovu posouzeny.

To je podle mě nejsilnější slabina celého materiálu.

Dokument je strategicky sebevědomější, ale analyticky výrazně tenčí

Nová politika pracuje s několika silnými čísly: kultura má v roce 2024 představovat téměř 2 % HDP, zaměstnávat asi 240 tisíc lidí a většinu příjmů získávat vlastní ekonomickou činností. Z toho dovozuje, že tím vyvrací představu o převážné závislosti sektoru na dotacích.

Jenže v předloženém balíku není samostatná analytická příloha, metodika ani zdrojová aparatura podobná předchozí 84stránkové analýze.

To je důležitý rozdíl.

Tvrzení:

„Vyvrací tak představu, že kulturní sektor je závislý především na veřejných dotacích.“

je navíc argumentačně silnější než samotná agregovaná čísla. Kulturní sektor je velmi heterogenní. Vysoký podíl vlastních příjmů celého sektoru neprokazuje, že konkrétní segmenty — divadla, orchestry, paměťové instituce, nekomerční umění — nejsou na veřejné podpoře strukturálně závislé.

Tady by bylo nutné rozpadnout data podle odvětví.

Z „kultury“ se částečně stává nástroj jiných politik

Dokument velmi silně pracuje s ekonomickým rámováním: konkurenceschopnost, cestovní ruch, export, investice, regionální ekonomika, audiovize, kreativní odvětví.

To samo není problém. Ale v některých částech vzniká riziko, že kulturní hodnota bude poměřována především ekonomickým nebo návštěvnickým efektem.

Například u památek se mluví o jejich obnově s „významným přínosem pro rozvoj regionů“, u kulturního cestovního ruchu o návštěvnických datech, společném marketingu, atraktivitě území i investorech.

Přitom předmluva sama správně říká, že kultura „není jen byznys“.

Napětí tedy zní:

Podporujeme kulturní hodnotu, nebo priorizujeme kulturní statky podle hospodářského, turistického a reputačního využití?

Dokument neříká, jak se bude rozhodovat, když se tyto dva principy dostanou do konfliktu.

„Spravedlivé odměňování“ zůstává bez měřitelné definice

Jeden z deseti hlavních závazků je spravedlivější odměňování. Strategický cíl 1.2 slibuje snižování rozdílů oproti ostatním částem veřejného sektoru, stabilní financování lidských zdrojů a systémová pravidla odměňování.

Ale chybí:

• výchozí stav,
• cílový rozdíl,
• referenční skupina,
• termín,
• finanční náklad.

„Postupně snižovat rozdíly“ může znamenat téměř cokoli.

Bez Akčního plánu tedy zatím není možné poznat, zda vláda skutečně slibuje změnu odměňování, nebo jen změnu směru.

Deset „hlavních závazků“ není deset měřitelných závazků

Graficky i politicky jsou prezentovány velmi silně: „Deset hlavních závazků pro českou kulturu.“

Jenže jejich formální charakter je různý.

„Ochráníme a obnovíme kulturní dědictví“ je široký permanentní úkol.

„Prosadíme moderní legislativu pro kulturu“ neříká jakou a do kdy.

„Podpoříme digitalizaci, výzkum a AI“ je směr, nikoli výsledkový závazek.

„Posílíme export české kultury“ nemá baseline ani cílovou hodnotu.

Rétorika závazku je tedy podstatně silnější než konstrukce měření.

Nová politika znovu odsouvá klíčové provádění do budoucího dokumentu

Předkládací zpráva říká, že Akční plán teprve stanoví jednotlivá opatření, gestory, harmonogram a způsob průběžného vyhodnocování.

Takže problém, který jsme viděli u Baxovy politiky, zcela nezmizel.

Rozdíl je v tom, že Klempířův dokument již obsahuje mnohem více konkrétních opatření a určitou rozpočtovou představu pro rok 2027. Přesto ale rozhodující vrstva „kdo / kdy / jak se změří splnění“ opět přichází až následně.

A navíc tentokrát současně dochází ke zrušení předchozí implementační struktury.

To činí tuto otázku závažnější.

4. Co by zpochybnil oponent

Kdybych byl oponent, zaútočím hlavně tady:

• „Proč rušíte platnou státní kulturní politiku a její úkoly dřív, než máte schválený nový Akční plán?“
• „Které konkrétní úkoly z politiky 2025 zaniknou a které převezmete?“
• „Proč je nutná úplně nová státní kulturní politika několik měsíců po schválení předchozí, místo pouhé změny implementačního plánu?“
• „Jak poznáme splnění vašich deseti závazků?“ Co přesně znamená „posílíme“, „podpoříme“, „ochráníme“ nebo „prosadíme“?
• „Co přesně znamená 3,42 miliardy?“ Je to dodatečný požadavek nad současný rozpočtový rámec, politická priorita, nebo reálně předjednaná rozpočtová potřeba?
• „Co se stane, pokud Ministerstvo financí těch 3,42 miliardy neposkytne?“ Které priority se škrtají jako první?
• „Proč jsou některá důležitá čísla v úvodu bez zdrojů a metodiky?“
• „Je kulturní dědictví podporováno kvůli vlastní kulturní hodnotě, nebo podle turistického a ekonomického potenciálu?“
• „Jak se má měřit spravedlivé odměňování?“
• „Jaký je vztah tohoto dokumentu k již rozběhnutým programům, smlouvám a strategickým projektům pod původní politikou?“

Nejsilnější námitka by podle mě byla:

„Vláda chce nejprve zrušit existující strategii včetně uložených implementačních úkolů a teprve potom vytvořit prováděcí plán strategie nové.“

To je věcně mnohem silnější útok než tvrzení, že dokument je jen obecný.

5. Co text říká a co neříká

Text velmi zřetelně říká, co chce nová vláda politicky zdůraznit.

Kulturní dědictví se vrací do centra. Stoupá význam kulturní identity, historické paměti, tradičních řemesel, paměťových institucí, kulturního cestovního ruchu, audiovize, ekonomických efektů a prezentace České republiky.

Naopak ustupuje struktura předchozí politiky postavená na průřezových tématech typu společenská odolnost, data, meziresortní řízení a detailní analytická diagnóza. Nový dokument je mnohem více programem politických priorit vlády než obecnou dlouhodobou sektorovou strategií.

To potvrzuje i předkládací zpráva: dokument je výslovně popsán jako strategický dokument „pro aktuální volební období“ a navázaný na programové prohlášení vlády.

To je zásadní změna filozofie.

Strategicky odsunuté je především:

kontinuita mezi dvěma politikami.

Předkládací zpráva vysvětluje, proč nemají existovat dvě souběžné strategie, ale nevysvětluje, jak se administrativně a věcně převede jeden systém do druhého.

Čtenář se rovněž nedozví, podle jakých kritérií byly z původních priorit vybrány ty nové.

A nevidí ani dokumentovanou stopu odborné analýzy, která by vysvětlovala, proč je například kulturní dědictví nyní celým samostatným pilířem nebo proč právě těchto deset závazků představuje nejvyšší priority sektoru.

6. Chybějící otázky, zdroje a data

Před schválením bych považoval za nutné znát zejména:

1. Převodovou tabulku stará politika → nová politika. U každého starého cíle a úkolu: pokračuje / mění se / ruší se / již splněno.
2. Seznam všech úkolů, které zaniknou zrušením předchozího usnesení vlády.
3. Termín schválení nového Akčního plánu.
4. Gestoři a termíny pro deset hlavních závazků.
5. Baseline a cílové hodnoty jednotlivých závazků.
6. Přesný rozpad požadavku 3,42 mld. Kč a jeho vztah k návrhu státního rozpočtu.
7. Scénář pro případ, že požadované navýšení nebude schváleno.
8. Zdroj a metodiku tvrzení o téměř 2 % HDP, 240 tisících pracovníků a většinovém financování vlastní činností.
9. Rozpad těchto ekonomických dat podle jednotlivých částí kulturního sektoru.
10. Definici „spravedlivého odměňování“.
11. Definici „kvalitní kultury“ — dokument tento pojem používá opakovaně, ale není zřejmé, kdo a jak kvalitu určuje.
12. Kritéria, podle kterých se mají podporovat památky s „významným přínosem pro rozvoj regionů“.
13. Přesný vztah mezi veřejnou kulturní službou a podporou ekonomicky výkonných kulturních a kreativních odvětví.
14. Pravidla zveřejňování průběžného hodnocení.

7. Rizikové formulace

„Vyvrací tak představu, že kulturní sektor je závislý především na veřejných dotacích.“Riziko: agregované údaje za celý kulturní sektor nemusí vypovídat o ekonomice jednotlivých částí. Je to silný závěr z nedostatečně rozlišených dat.

„O úspěchu kulturní politiky nerozhoduje počet rozdělených dotací, ale to, kolik lidí kultura osloví a jaký má dopad na jejich život.“Riziko: návštěvnost či počet oslovených lidí nejsou univerzálním měřítkem kulturní hodnoty. Experimentální, menšinové nebo náročné umění může mít vysokou veřejnou hodnotu a malé publikum.

„Úlohou státu je podporovat především to, co má pro společnost skutečný význam…“Riziko: kdo definuje „skutečný význam“? U kulturní politiky jde o citlivou formulaci, protože může implikovat hodnotové posuzování obsahu státem.

„Podpoříme kulturu, která slouží lidem.“Riziko: politicky účinné, ale významově neurčité. Umění nemusí „sloužit“ v utilitárním smyslu.

„Obnovujeme památky tam, kde pomohou regionům.“Riziko: zkratka může vytvářet dojem, že regionální ekonomický efekt je podmínkou ochrany památky. Ochrana kulturního dědictví ale může mít legitimitu i bez hospodářského přínosu.

„Deset hlavních závazků.“Riziko: část z nich nejsou podle konstrukce dokumentu měřitelné závazky, ale směry politiky.

8. Doporučená oprava linie

Text by měl stát na ose:

„Nová vláda mění politické priority kulturní politiky, ale zachovává institucionální kontinuitu tam, kde již běží funkční opatření.“

Aby to bylo důvěryhodné, musí být současně se strategií předložena alespoň základní převodová a implementační matice:

starý úkol → nový cíl → pokračování / změna / ukončení → důvod → gestor → termín → náklad.

Bez ní působí zrušení předchozí politiky jako systémový reset, aniž je zřejmé, co reset skutečně udělá s rozběhnutou agendou.

Druhá osa by měla být:

„Deset hlavních závazků = deset měřitelných výsledků.“

Každý z nich potřebuje nejméně jeden hlavní indikátor a cílovou hodnotu. Jinak budou „závazky“ po skončení období hodnotitelné pouze politickým výkladem.

9. Míra rizika

Ne kvůli tomu, že by dokument byl chaotický. Naopak: je velmi srozumitelně napsaný a politicky dobře čitelný.

Riziko je především implementační, institucionální a argumentační.

Největší problém vzniká kombinací tří kroků:

To je přesně místo, které bych při dalším zkoumání považoval za klíčové.

A zároveň je tady jeden velmi významný posun proti původním materiálům: Klempířův návrh už není možné kritizovat tím, že úplně ignoruje peníze nebo kulturní dědictví. Obojí naopak vytahuje výrazně dopředu. Kritika musí být přesnější: problém spočívá v kontinuitě, měřitelnosti, zdrojové opoře a v tom, že klíčová prováděcí pravidla znovu odsouvá do následného Akčního plánu.

Asistent Mezi řádky

Mezi řádky: co dokument neříká nebo odsouvá

Zkusme ještě jeden rozbor, který ukáže to, co je takzvaně „mezi řádky“, jinak řečeno, co autor dokumentů nenapsal, zamlčel, nebo vynechal:

Ano. Tentokrát už jde o materiál, který lze číst jako Klempířův vlastní návrh nové státní kulturní politiky, nikoli jako pokračování Baxovy politiky. Nejpodstatnější zjištění po pročtení návrhu, předkládací zprávy i připomínkového formuláře je, že nejde jen o změnu rétoriky: návrh má nahradit dosavadní vládou schválenou politiku, zrušit usnesení a úkoly navázané na její realizaci a spustit nový implementační cyklus. Přitom značnou část konkrétních odpovědností, termínů a nákladů opět nechává až na budoucí akční plány.

1. Skutečné rozhodnutí / skutečné sdělení

Materiál sám ještě nic nemění, protože jde o návrh strategického dokumentu. Navrhuje ale, aby vláda přijala novou Státní kulturní politiku vlády České republiky 2026–2030+ a současně zrušila usnesení, kterým byla schválena předchozí Státní kulturní politika, včetně navazujících úkolů k její realizaci. To předkládací zpráva říká výslovně.

Prakticky tedy nejde o pouhou aktualizaci Baxovy strategie. Nové vedení chce předchozí strategický a implementační rámec ukončit a nahradit vlastním.

To je z celého balíku nejsilnější změna.

2. Praktický dopad

Pokud návrh vláda schválí, Ministerstvo kultury dostane nový politický rámec se třemi prioritami:

1. Lidé a kultura, 2. Kulturní dědictví a identita, 3. Kultura pro budoucnost.

Pod nimi je deset strategických cílů a zhruba 67 jednotlivých opatření. Návrh už tedy jde podstatně dál než obecné prohlášení, ale stále není skutečným implementačním plánem.

To je důležitý rozdíl. U konkrétních opatření se píše například „zavedeme“, „připravíme“, „vybudujeme“, „podpoříme“ nebo „budeme usilovat“, avšak na straně 20 návrh zároveň říká, že konkrétní odpovědnosti, termíny a případné finanční dopady budou vymezeny až v navazujících akčních plánech a dalších prováděcích dokumentech.

Vzniká tedy situace:

To může vytvořit faktickou mezeru mezi zrušením starého implementačního rámce a vznikem nového.

3. Co se mění

Mění se samotná filozofie strategie

Baxova politika stavěla velmi výrazně na dostupnosti, odolnosti společnosti, vzdělávání, mediální gramotnosti, práci s publikem, bezpečnosti, datech a spolupráci.

Klempířův návrh staví do popředí jiné trojúhelníkové schéma:

lidé pracující v kultuře → kulturní dědictví a identita → ekonomické a investiční využití kultury.

To neznamená, že dostupnost, digitalizace nebo vzdělávání mizí. Zůstávají, ale jsou přeskupeny pod jinými prioritami.

Výrazně posiluje kulturní identita a historická paměť

Celá jedna ze čtyř částí druhé priority se jmenuje „Kulturní identita, historická paměť a prezentace České republiky“. Dokument chce podporovat projekty a audiovizuální díla vztahující se k české historii, státnosti a kulturní identitě a mezigenerační předávání „společných hodnot“ (s. 14).

Je to viditelný posun důrazu. Identita už není vedlejším výsledkem kulturní politiky, ale samostatným předmětem státní podpory.

Současně je ale třeba být přesný: dokument nikde neříká, jaký konkrétní obsah má být za „kulturní identitu“ nebo „společné hodnoty“ považován a podle jakých kritérií se budou takové projekty podporovat.

Výrazně posiluje ekonomický pohled na kulturu

Už předmluva argumentuje tím, že kultura v roce 2024 vytvářela téměř dvě procenta HDP a zaměstnávala asi 240 tisíc lidí. Třetí priorita potom explicitně spojuje kulturu s:

• konkurenceschopností,
• investicemi,
• cestovním ruchem,
• regionální ekonomikou,
• audiovizí,
• exportem,
• atraktivitou země pro návštěvníky a investory.

Strategický cíl 3.2 má dokonce název „Posilování ekonomických přínosů kultury, audiovize, kulturního cestovního ruchu a mezinárodní prezentace České republiky“.

To je jeden z nejvýraznějších interpretačních posunů vůči předchozí politice.

Výrazněji se konkretizují zaměstnanci a platy

Návrh neposouvá pracovní otázku stranou — právě naopak. První priorita začíná pracovníky v kultuře a samostatným cílem je „Důstojné a spravedlivé odměňování“.

Dokument chce:

• snižovat rozdíl oproti jiným profesím ve veřejném sektoru,
• měnit pravidla odměňování,
• zajistit stabilnější financování lidských zdrojů,
• rozvíjet Registr umělců,
• zavádět víceleté dotační nástroje.

A pro rok 2027 už přidává konkrétní rozpočtový požadavek.

Přibývá několik velmi konkrétních závazků

Například na straně 12 návrh říká:

„Zavedeme systém zvýhodněného přístupu ke kulturním aktivitám a zajistíme bezplatný vstup do státních muzeí a galerií pro děti a mládež, seniory a osoby se zdravotním postižením.“

To je podstatně konkrétnější než obecná deklarace dostupnosti.

Podobně se na straně 13 slibují víceleté dotační programy a mikrogranty pro folklorní, tradiční a komunitní kulturní aktivity.

A na straně 16 už dokument jmenuje konkrétní stavby: Novou scénu Národního divadla, Invalidovnu, depozitáře Národní galerie a Národní knihovny, ÚLUV, Janáčkovo kulturní centrum či památky NPÚ.

4. Co se nemění

Navzdory změně politického rámování zůstává překvapivě velká část praktické kulturní agendy podobná:

digitalizace, infrastruktura, regionální dostupnost, pracovní podmínky, vícezdrojové financování, modernizace paměťových institucí, kreativní vzdělávání, autorské právo, AI, mezinárodní spolupráce i podpora kulturních a kreativních odvětví.

Také nový návrh negarantuje víceleté zvýšení státního rozpočtu na kulturu.

A nezavádí ani zákonný nárok na konkrétní podíl veřejných výdajů.

Nejvýraznější změna proto není ve všech jednotlivých nástrojích. Je především v hierarchii priorit, politickém jazyce a způsobu řízení.

5. Co text zdůrazňuje

Klempířův návrh má několik velmi jasných leitmotivů.

První je „kultura pro lidi“. Text opakovaně zdůrazňuje, že podpora institucí nebo umělců není cílem sama o sobě, ale má být prostředkem veřejné kulturní služby.

Druhým je identita, tradice a historická paměť.

Třetím jsou ekonomické přínosy kultury — zaměstnanost, cestovní ruch, konkurenceschopnost, regionální rozvoj a export.

Čtvrtým jsou pracovní a platové podmínky lidí v kultuře.

Pátým je investiční a technologická modernizace, včetně AI.

A šestým je poměrně silné zdůraznění výsledků místo samotného rozdávání dotací. Předmluva říká, že úspěch kulturní politiky nemá být posuzován počtem rozdělených dotací, ale tím, kolik lidí kultura osloví a jaký má dopad.

Právě tady ale vzniká jeden vnitřní problém dokumentu: takto nastavené hodnocení zatím není doprovázeno měřitelnými cílovými hodnotami.

6. Co text skutečně dokládá

Tady je návrh slabší.

Obsahuje několik čísel — například téměř dvě procenta HDP a asi 240 tisíc zaměstnaných v kultuře — ale samotný dokument u těchto údajů neuvádí zdroj, metodiku ani časovou řadu, podle které by bylo možné tvrzení zkontrolovat.

Na rozdíl od předchozí politiky k němu navíc v poskytnutém balíku není připojena rozsáhlá analytická část.

Text tedy především:

stanovuje politické priority a předpokládané účinky, nikoli analyticky dokládá jejich potřebnost nebo očekávané výsledky.

Například tvrzení, že kulturní infrastruktura zvýší konkurenceschopnost, kulturní projekty podpoří regionální ekonomiku nebo kulturní turismus přivede více návštěvníků do regionů, jsou rozumně formulované politické hypotézy, ale v tomto materiálu nejsou doloženy modelací nebo vyčíslením dopadů.

Stejně tak dokument říká, že podpora platů má zabránit odlivu kvalifikovaných pracovníků, ale nepředkládá zde data, jak velký tento odliv je a jaké zvýšení mezd by jej mělo zastavit.

7. Co text upozadňuje nebo neříká

Tady vidím několik nejdůležitějších míst „mezi řádky“.

A. Ruší se stará implementace dříve, než máme novou

Předkládací zpráva je v tom jednoznačná: má být zrušeno předchozí vládní usnesení včetně navazujících úkolů k realizaci.

Nový Akční plán ale ještě není součástí balíku.

Předkládací zpráva pouze říká:

Návrh Akčního plánu bude vládě předložen v termínu stanoveném návrhem usnesení.

Návrh usnesení mezi třemi poskytnutými soubory není.

Z těchto materiálů proto nelze zjistit, do kdy má nový Akční plán vzniknout.

To je velmi důležité: starý termín 29. června 2026 sem nesmíme přenášet.

B. 67 opatření nemá vlastní termíny ani gestory

Přes zdánlivou konkrétnost jednotlivých bodů dokument zatím neříká:

• kdy budou splněny,
• kdo přesně je splní,
• kolik každý stojí,
• podle jakého indikátoru bude považován za splněný.

To vše se má řešit později.

C. 3,42 miliardy nejsou zajištěné peníze

To je asi nejdůležitější finanční poznámka.

Pro rok 2027 návrh uvádí požadavek na navýšení rozpočtových priorit o 3,42 mld. Kč:

Jenže bezprostředně potom dokument říká, že konkrétní výše bude záviset na možnostech státního rozpočtu a bude předmětem jednání o rozpočtu na rok 2027.

Takže titulek „3,42 miliardy pro kulturu“ by byl zavádějící.

Přesně je to požadavek ministerstva, nikoliv schválený výdaj.

D. Financování po roce 2027 zůstává neurčité

Dokument obsahuje konkrétnější čísla jen pro rok 2027. Pro další období říká, že finanční dopady se budou každý rok promítat do návrhu rozpočtu a střednědobého výhledu.

To znamená, že pětiletá strategie nemá pětiletý finanční plán.

E. „Dopad“ má být měřen, ale měřítka nejsou

Dokument se explicitně vymezuje proti hodnocení podle objemu dotací a chce měřit dopad na lidi.

Jenže nenajdeme zde například:

„návštěvnost má vzrůst o X %“,„regionální rozdíl se sníží o Y“,„odměňování se má dostat na Z % průměru“,„počet lidí zapojených do kultury má dosáhnout N“.

Bez takových hodnot bude pozdější hodnocení značně záviset na podobě Akčního plánu.

F. Některá témata předchozí politiky ztrácejí výrazné postavení

V Klempířově textu jsem nenašel samostatný důraz na mediální gramotnost nebo boj proti dezinformacím, které byly v předchozí politice výslovným strategickým cílem.

Podobně už není tak silně vystavěna kultura jako nástroj demokratické a společenské odolnosti. Bezpečnost zůstává, ale především v podobě ochrany institucí, sbírek, návštěvníků a kulturního dědictví.

Naopak výrazně vystupují kulturní identita, historie, cestovní ruch, ekonomický výkon a export.

To je skutečná změna politického důrazu, nikoliv jen nové grafické uspořádání.

8. Kdo získává a kdo nese zátěž

Pracovníci státních kulturních institucí mohou získat především v případě, že se podaří prosadit plánované rozpočtové navýšení. Už pro rok 2027 je mezi požadavky 400 milionů korun přímo na jejich zvýšené platy a odvody.

Profesionální živé umění může získat z požadavku 1,07 miliardy navíc a z rozvoje víceletého financování.

Děti a mladí lidé, senioři a lidé se zdravotním postižením mohou získat bezplatný přístup do státních muzeí a galerií. Zároveň to ale představuje výpadek či přesun části příjmů těchto institucí, takže bude podstatné vědět, zda jej stát kompenzuje.

Folklorní, tradiční, komunitní a řemeslné aktivity mohou získat výraznější institucionální podporu a nové víceleté či mikrograntové nástroje.

Památky a státní kulturní instituce mohou získat z investiční priority a konkrétně jmenovaných staveb.

Audiovize, kulturní cestovní ruch a kreativní odvětví mohou získat silnější politickou pozici, protože jsou nově výrazně spojeny s hospodářskou a exportní politikou.

Na druhé straně hlavní zátěž ponese státní rozpočet, pokud mají být deklarované cíle skutečně splněny.

A ministerstvo ponese velmi výraznou organizační zátěž: po zrušení starého implementačního rámce musí vytvořit nový Akční plán a převést desítky obecných opatření na reálné projekty.

9. Jak může být dokument použit

Politicky může ministr dokument použít jako argument, že jeho vedení nepřebírá automaticky strategii předchozí vlády, ale vytváří vlastní kulturní politiku odpovídající programu současné vlády. Předkládací zpráva to říká téměř přímo.

Pro kulturní sektor může dokument sloužit jako vyjednávací podklad především u:

platů, víceletého financování, rozpočtu na rok 2027, infrastruktury, bezplatného vstupného a podpory regionální kultury.

Pro kritiky může naopak sloužit jako argument, že ministerstvo resetuje už jednou schválený proces ještě před dokončením jeho implementace a že nový dokument zatím nahrazuje konkrétní implementační závazky novou sadou závazků, jejichž parametry mají vzniknout teprve později.

A z hlediska politického čtení lze dokument použít jako oporu pro tvrzení, že Klempířovo vedení posouvá kulturní politiku od rámce „odolnost, dostupnost, vzdělávání a společenské výzvy“ k rámci „lidé, identita, dědictví, regiony a ekonomické využití kultury“.

To ale neznamená, že původní témata úplně opouští. Mnohá zůstávají uvnitř jednotlivých opatření.

10. Otázky k doptání

Za nejdůležitější bych teď považoval tyto otázky:

1. Kdy přesně má být vládě předložen nový Akční plán? Předkládací zpráva odkazuje na návrh usnesení, který v dostupném balíku není.
2. Co se stane s rozpracovanými úkoly z dosavadní Státní kulturní politiky poté, co bude její vládní usnesení zrušeno?
3. Které konkrétní cíle staré politiky ministerstvo vědomě nepřebírá a proč?
4. Proč z nové politiky mizí samostatný důraz na mediální gramotnost a dezinformace?
5. Jak budou definovány „kulturní identita“, „společné hodnoty“ a projekty podporující českou státnost? Kdo a podle jakých kritérií o jejich podpoře rozhodne?
6. Je požadavek 3,42 miliardy korun pro rok 2027 projednán s Ministerstvem financí, nebo jde zatím pouze o požadavek MK?
7. Jaká část 3,42 miliardy představuje trvalé zvýšení výdajové základny a jaká jednorázové investice?
8. Jak bude kompenzován bezplatný vstup do státních muzeí a galerií a kolik bude opatření ročně stát?
9. Co konkrétně znamená „spravedlivější odměňování“ a jaký měřitelný stav má být dosažen do roku 2030?
10. Jak bude měřen „dopad kultury na život lidí“, když strategie sama neuvádí cílové indikátory?
11. Které z 67 opatření jsou prioritní, pokud vláda neposkytne požadovaných 3,42 miliardy?
12. Proč byla nová politika připravena bez analytické části srovnatelné s předchozím strategickým materiálem a z jakých dat při výběru priorit vychází?
13. Jaké změny má přinést novela financování veřejnoprávních médií a co přesně znamená deklarované „posilování jejich nezávislosti“?
14. Které konkrétní cíle mají být splněny už v roce 2027, které do konce volebního období a které až do roku 2030?

A jedna čistě procesní otázka je také legitimní: proč byl materiál pro připomínkování dohledatelný přes Hospodářskou komoru, ale nikoli snadno na webu Ministerstva kultury, pokud má jít o základní strategický dokument kulturní politiky vlády. To není argument proti jeho obsahu, ale je to otázka transparentnosti procesu.

11. Překlad do reality

Ve skutečnosti to znamená, že Klempířovo ministerstvo nechce dokončit implementaci kulturní politiky schválené předchozí vládou, ale chce ji formálně nahradit vlastním rámcem, který více zdůrazňuje pracovníky, českou kulturní identitu, dědictví, investice a ekonomický potenciál kultury; konkrétní závazky, termíny a většina finančního krytí však mají být určeny až později.

To bych považoval za hlavní „mezi řádky“ celého návrhu.