Když legionáři obrátili zbraně proti republice. Železnorudská vzpoura odhalila křehkost nového státu
V létě 1919 se část československých legionářů v Železné Rudě vzbouřila proti svým velitelům a vyrazila ozbrojeným vlakem směrem na Plzeň. Událost skončila bez boje, ukázala ale, jak nejisté byly poměry v armádě i v Československu necelý rok po jeho vzniku.
V noci z 21. na 22. července 1919 převzala skupina legionářů kontrolu nad částí Železné Rudy. Vojáci zadrželi důstojníky, obsadili kasárna, nádraží a komunikační prostředky a zmocnili se zbraní a munice. Pod pohrůžkou násilí si následně vynutili vypravení zvláštního vlaku směrem na Klatovy a Plzeň.
Tím začala událost, která vstoupila do historie jako železnorudská vzpoura nebo železnorudské povstání. Nebyla jen protestem několika nespokojených vojáků. Současně ale nešlo ani o dobře připravený pokus o převzetí moci. Vzbouřenci neměli jednotný program, pevné vedení ani jasný plán dalšího postupu.
Jejich vystoupení bylo směsí vojenské nespokojenosti, sociálních požadavků, legionářského sebevědomí a neurčité představy, že republiku je potřeba politicky „očistit“.
Armáda složená z rozdílných světů
Československo v červenci 1919 existovalo necelých devět měsíců. Jeho hranice ani státní instituce ještě nebyly plně stabilizované. Na Slovensku se bojovalo s maďarskými jednotkami a obyvatelstvo se potýkalo s drahotou, nedostatkem potravin a následky světové války.
Složitá byla také situace v armádě. Nové vojsko vznikalo spojením legionářů z Ruska, Francie a Itálie, někdejších příslušníků rakousko-uherské armády, dobrovolníků a nově povolaných mužů.
Jednotlivé skupiny měly odlišné zkušenosti i představy o tom, jak má armáda fungovat. Zvlášť citlivé bylo postavení bývalých rakousko-uherských důstojníků. Legionáři se považovali za lidi, kteří republiku vybojovali, po návratu ale často zjišťovali, že jim velí muži spojení s armádou zaniklé monarchie.
Právě odpor ke starým vojenským elitám patřil mezi hlavní požadavky vzbouřenců. Chtěli odstranění bývalých rakouských důstojníků, možnost volit velitele a snížení vysokých důstojnických platů.
K tomu přidávali sociální požadavky: zlevnění potravin a životních potřeb, zmenšení armády, zrušení stanného práva nebo urychlení návratu československých legionářů z Ruska.
Počet účastníků rostl cestou
Kolik mužů se v Železné Rudě skutečně vzbouřilo, není jisté. Jednotlivé zdroje uvádějí od přibližně 40 do 130 vojáků. Rozdíl může souviset s tím, zda počítají první organizační jádro, nebo širší skupinu, která se k akci přidala později.
Vzbouřenci cestou obsazovali nádraží a komunikační úřady, odzbrojovali bezpečnostní složky a získávali podporu části dalších posádek. V Klatovech pronikli do kasáren 14. dragounského pluku a část jeho mužstva se k nim přidala.
Do Plzně tak mohlo dorazit několik stovek ozbrojených mužů. Některé rekonstrukce hovoří o přibližně 130 legionářích a až 300 dalších vojácích. Přesný počet však není spolehlivě ustálený.
Právě v Plzni mohla vzpoura přerůst v širší politickou krizi. Ve městě působila silná vojenská posádka a tisíce dělníků Škodových závodů. Případné spojení ozbrojených vojáků s částí dělnictva by význam vzpoury zásadně změnilo.
K masovému připojení plzeňských dělníků ale nedošlo.
Protest, povstání, nebo převrat?
Někteří účastníci podle pozdějších svědectví uvažovali o cestě do Prahy a o zásahu do politických poměrů. Objevovaly se požadavky na silnou vládu nebo „očistu“ republiky v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.
Současně vzbouřenci žádali volbu důstojníků a sociální reformy. Jejich postoje tak spojovaly demokratické, sociální i autoritářské prvky.
Právě proto nelze železnorudskou vzpouru jednoduše označit za bolševickou akci. Část vojáků prošla revolučním Ruskem a znala prostředí vojenských výborů i politických debat uvnitř armády. Samotná zkušenost z Ruska nebo radikální požadavky však nedokládají, že akci řídili bolševičtí organizátoři.
Stejně opatrně je nutné zacházet s označením pokus o státní převrat. Vzbouřenci obsazovali strategická místa, zatýkali velitele a získávali další jednotky. Neměli však jednotné politické vedení ani propracovaný plán převzetí státní moci.
Nejpřesnějším označením proto zůstává vojenská vzpoura s politickými cíli.
Bez boje, ale ne bez trestu
V Plzni začali s účastníky jednat vojenští, legionářští a političtí představitelé. Přesvědčovali je, že další postup nemá naději na úspěch a že jejich jednání je trestné.
Vzbouřenci nakonec souhlasili s návratem ke svým jednotkám. Bezprostřední konflikt tak skončil bez ozbrojeného střetu.
Tvrzení, že se situace vyřešila pouhým jednáním, je však neúplné. Po návratu následovalo odzbrojení, zatýkání, vojenské vyšetřování a soudní procesy. Hlavní organizátoři dostali dlouhé tresty. Podrobnosti rozsudků a jejich pozdějších změn se ale v druhotných zdrojích rozcházejí.
Nejčastěji uváděným vůdcem vzpoury je František Jelínek. Podle některých přehledů byl odsouzen na doživotí. Archivní odkazy ovšem naznačují, že vývoj soudního řízení a konečná podoba trestů mohly být složitější.
Spor o význam události
Výklad železnorudské vzpoury se v průběhu desetiletí měnil. Za první republiky byla chápána především jako nebezpečné porušení vojenské kázně. Komunistická historiografie ji později líčila jako součást revolučního hnutí vojáků a dělníků.
Novější historické práce ji zasazují do širšího prostředí poválečného násilí, sociální nestability a obtížného budování státní autority.
Právě v tom spočívá její hlavní význam. Vzpoura ukázala, že ani legionáři, kteří pomáhali Československo vybojovat, nebyli automaticky disciplinovanou a bezvýhradně loajální oporou nového režimu. Někteří se cítili oprávněni rozhodovat, jak má republika vypadat, a prosazovat svou představu ozbrojeným nátlakem.
Železnorudská vzpoura nebyla připravenou revolucí ani nevýznamnou vojenskou epizodou. Byla varováním, že nový stát ještě nemá pevnou armádu, ustálená pravidla ani všeobecně přijímanou autoritu.
Skončila dříve, než se mohla proměnit v rozsáhlejší krizi. Přesto odhalila, jak blízko k sobě měly v prvních měsících republiky vlastenectví, sociální frustrace a ochota změnit politické poměry se zbraní v ruce.