Když jsem se učil hrát na kytaru a klávesy, musel jsem se nejdřív nějak dostat k hudbě.
Koupit noty. Desku. Sednout si ke gramofonu nebo magnetofonu a pouštět pořád dokola místo, kterému jsem nerozuměl. A pokud jsem chtěl, aby mi někdo vysvětlil, proč moje prsty dělají něco úplně jiného, než by měly, zaplatil jsem učitele.
Samozřejmě ne každá hudba, ze které jsme se učili, prošla přes pokladnu.
Písničky se nahrávaly z rádia, kazety půjčovaly a přehrávaly. Někdo měl desku, ostatní magnetofon. Výraz „sdílení souborů“ jsme neznali, princip ano.
Pak ale přišla ta horší část.
Musel jsem se naučit hrát.
Deska mi sama nepřenesla akordy do prstů. Noty ze mě neudělaly muzikanta tím, že jsem je položil na stojan. Kazetu mohl člověk slyšet stokrát a po sté zahrát skladbu stejně špatně jako poprvé.
Proto není nesmyslný argument technologických firem, když říkají: umělá inteligence se také učí z toho, co před ní vytvořili jiní.
Hudebníci poslouchají hudebníky. Spisovatelé čtou spisovatele. Malíři studují malíře.
Jenže velký jazykový model není jeden kluk s kytarou a deskou.
Sedm milionů knih není jedna kazeta
Sony Music Publishing, Warner Chappell Music a jejich přidružená nakladatelství podaly 28. srpna 2026 u federálního soudu v severní Kalifornii žalobu na společnost Anthropic, která vyvíjí model Claude. Mezi žalovanými jsou také spoluzakladatelé firmy Dario Amodei a Benjamin Mann. Případ má číslo 5:26-cv-09217 a je teprve na začátku. Veřejný docket případu Sony Music Publishing v. Anthropic
Nakladatelství tvrdí, že Anthropic při vývoji modelů bez licence kopíroval desetitisíce hudebních kompozic – mimo jiné texty a notové zápisy. Nejde tedy primárně o konkrétní zvukové nahrávky zpěváků a kapel, ale o práva k samotným skladbám. Žaloba Sony Music Publishing a Warner Chappell proti Anthropic – PDF
Podle žaloby se Anthropic k materiálu dostával různými cestami: přes webové datasety, scraping, digitalizaci knih i pirátské knihovny jako Library Genesis a Pirate Library Mirror.
Tady je ovšem důležitá brzda.
Desetitisíce skladeb neznamenají desetitisíce skladeb prokazatelně stažených z pirátského serveru.
Žaloba popisuje několik různých cest získávání materiálu. Konkrétní rozsah porušení práv Sony a Warneru teprve musí projít dokazováním.
Jenže slovo pirátství zároveň nelze odbýt jako právnickou rétoriku.
Anthropic už totiž podobnou věc vysvětloval před soudem.
Učit se je jedna věc. Opatřit si učebnici druhá
Předchozí spor Bartz v. Anthropic se týkal knih.
Federální soudce William Alsup v roce 2025 popsal, že Anthropic stáhl více než sedm milionů pirátských knih – přibližně pět milionů z LibGen a nejméně dva miliony z Pirate Library Mirror. Předtím firma získala také Books3, knihovnu téměř 197 tisíc titulů sestavenou z neautorizovaných kopií. Rozhodnutí Bartz v. Anthropic o fair use
Soud pak oddělil dvě otázky, které se v běžné debatě často slévají:
Smí se AI z knihy učit?
A:
Směla si firma tu knihu právě tímto způsobem opatřit?
U samotného trénování Claude soud v tomto konkrétním případě rozhodl ve prospěch Anthropicu. Použití knih při tréninku považoval za transformační a za fair use.
U budování trvalé knihovny z pirátsky získaných knih došel k opačnému závěru.
To, že následné použití může být legální, ještě neznamená, že kvůli němu mohu nelegálně získat vstupní materiál.
Je to skoro banální.
Mohu si přečíst knihu a napsat na ni recenzi. To mi ale samo o sobě nedává právo jednu kopii ukrást v knihkupectví.
A právě tady se vrací moje deska.
Kde vzal stroj svou desku?
Chtěl jsem se naučit skladbu.
Koupil jsem desku. A co si budeme nalhávat, jindy jsem měl kazetu přehrátou od kamaráda.
Odposlouchal jsem ji.
Naučil se ji.
Za každý zapamatovaný akord jsem samozřejmě autorovi znovu neplatil. Ani to, že se ve vlastní hudbě později nevědomky objevil podobný postup, automaticky neznamenalo porušení autorských práv.
Tak kultura funguje.
Jenže možnost učit se z hudby není totéž jako neomezené právo vyrábět si kopie všeho, z čeho se chci učit.
Podobný rozdíl zdůrazňuje i americký Copyright Office. Technologické firmy argumentují, že model díla nepoužívá jako knihovnu kopií, ale analyzuje vzory, struktury a statistické vztahy.
Úřad odpovídá jednoduchým příkladem: ani student nemůže ve jménu svého vzdělávání zkopírovat všechny knihy v knihovně. Musí k nim mít oprávněný přístup. U.S. Copyright Office – Generative AI Training
Tady začíná analogie s člověkem slábnout.
Člověk si pamatuje. Model pracuje s kopiemi
Když jsem poslouchal desku, neuložil jsem si do hlavy její přesnou digitální kopii.
Zůstala vzpomínka. Harmonie. Zvuk. Pocit. A nepochybně i něco, co jsem si pamatoval špatně.
Copyright Office upozorňuje, že trénování AI pracuje s přesnými digitálními kopiemi, obrovským množstvím materiálu a rychlostí, kterou člověk nemá. Zpráva Copyright Office o AI trénování
Ani to však samo o sobě nedokazuje, že je trénování nelegální.
A tady je třeba být fér také k Anthropicu.
Jeden americký federální soud už řekl, že samotné využití knih při trénování velkého jazykového modelu může být fair use. Soudce Alsup model dokonce přirovnal ke čtenáři, který se chce stát spisovatelem. Rozhodnutí Bartz v. Anthropic
Proto dnes v USA neplatí ani jedna z jednoduchých vět:
„AI se nesmí učit z chráněných děl bez licence.“
Ani:
„Trénování AI je vždy fair use.“
Copyright Office dospívá k méně pohodlnému závěru: záleží na druhu díla, účelu použití, způsobu získání materiálu i dopadu na trh.
Právě proto je nová žaloba zajímavá.
Ve skutečnosti totiž nejde o jeden spor.
Čtyři otázky místo jedné
První zní:
Jak se Anthropic k dílu dostal?
V případu Bartz soud připustil situaci, kdy firma koupila fyzickou knihu, při skenování ji zničila a ponechala si jedinou interní digitální kopii. To posoudil jinak než stažení knihy z pirátské knihovny. Soudní rozhodnutí – zakoupené a skenované knihy
Druhá otázka:
Co s dílem udělala při trénování?
Tady má Anthropic za sebou důležité rozhodnutí, že takové použití může být transformační.
Třetí:
Co z modelu leze ven?
Sony a Warner tvrdí, že Claude v některých případech reprodukuje texty skladeb doslovně nebo velmi blízko originálu a vytváří odvozené texty. Zatím jde o tvrzení žalobců, nikoli o soudem potvrzený závěr. Původní žaloba Sony a Warneru
A čtvrtá:
Může výsledný systém konkurovat právě těm lidem, z jejichž práce získal svou schopnost?
To už není jen otázka copyrightu.
Je to také otázka trhu.
Chtějí chránit autory, nebo otevřít další penězovod?
Sony Music Publishing a Warner Chappell nejsou dobročinné spolky. Jsou to velké obchodní společnosti a jejich příjmy stojí mimo jiné na licencování práv.
Je proto legitimní ptát se, zda si hudební průmysl nechce vytvořit další místo, kde bude vybírat peníze.
Odpověď zní: nepochybně má ekonomický zájem na tom, aby používání jeho katalogů při AI trénování bylo licencované.
To ale ještě samo o sobě neznamená, že je jeho právní nárok nesmyslný.
Nakladatelství v žalobě tvrdí, že AI jako technologii neodmítají a že v hudebním průmyslu už licencované využívání práv pro AI existuje. Spor tedy není nutné stavět jako AI ano, nebo ne, ale spíš jako otázku, kdo smí rozhodovat o obchodním využití cizího katalogu. Žaloba Sony Music Publishing a Warner Chappell
Šéf americké National Music Publishers' Association David Israelite to letos při oznámení licenčních dohod s AI hudebními firmami Udio a KLAY řekl otevřeně:
„Žalovat špatné aktéry v AI a zároveň licencovat dobré partnery není žádný rozpor.“
NMPA – licenční dohody s Udio a KLAY
Ano, vydavatelé chtějí peníze.
To je součást jejich podnikání.
Důležitější otázka zní: mají právo je požadovat právě za tento způsob použití?
Sto padesát tisíc dolarů za skladbu?
Žalobci žádají mimo jiné možnost přiznat až 150 tisíc dolarů za jedno úmyslně porušené autorské dílo. Vedle toho požadují další náhrady, zákaz pokračujícího porušování a opatření týkající se kopií a trénovacích materiálů. Původní žaloba – požadované nároky
Při desetitisících děl se teoretická čísla rychle dostávají do miliard.
Jenže 150 tisíc dolarů je zákonné maximum, nikoli automatická sazba.
Americký Copyright Act stanoví obvykle 750 až 30 tisíc dolarů za jedno dílo; až 150 tisíc připadá v úvahu při prokázaném úmyslném porušování. Konkrétní částku určuje soud. 17 U.S.C. § 504 – statutární náhrady
Věta „Sony požaduje 150 tisíc za každou skladbu“ tedy popisuje maximální možný nárok.
Ne rozsudek.
Když je miliarda jen náklad podnikání
Sony a Warner připomínají také předchozí vyrovnání Anthropicu s autory knih ve výši 1,5 miliardy dolarů a tvrdí, že ani tak vysoká částka firmu neodradila.
To je argument žalobců. Samotné vyrovnání ale existuje a federální soud ho v červenci 2026 schválil. Reuters – schválení vyrovnání ve výši 1,5 miliardy dolarů
Tady se objevuje nepříjemná ekonomická otázka.
Co když je vysoká sankce pro obrovskou technologickou společnost jen další položkou nákladů?
Firma získá data, vyvine model, vytvoří si náskok a o několik let později zaplatí.
Schopnost modelu ovšem nezmizí.
Co tedy vlastně trestáme?
Minulé kopírování?
Nebo konkurenční výhodu, která z něj mohla vzniknout?
Smazat knihovnu neznamená odnaučit model
Tím se právní problém střetává s technickým.
Smazat PDF ze serveru není totéž jako vrátit model do stavu před trénováním.
Pokud data ovlivnila parametry modelu, nelze otevřít složku „Beatles“ a stisknout Delete.
Je rozdíl mezi kopií díla a schopností, kterou model během trénování získal.
Bartz přinesl ještě jednu důležitou nápovědu. Anthropic později legálně koupil některé knihy, které už předtím získal pirátsky. Pozdější nákup ale původní neoprávněné získání zpětně nelegalizoval. Rozhodnutí Bartz v. Anthropic
Následná náprava minulý skutek nevymaže.
Jenže pořád zbývá otázka, co s produktem, který už se z takového materiálu něco naučil.
Peníze umějí potrestat minulost.
Mnohem hůř umějí model odnaučit.
A proč jsou žalovaní i konkrétní lidé?
Vedle firmy žalují Sony a Warner také Daria Amodeie a Benjamina Manna. Veřejný soudní docket
Nakladatelství tvrdí, že nešlo o anonymní chybu datového procesu, ale o rozhodnutí, na nichž se konkrétní lidé podíleli.
A tady mají v ruce víc než jen vlastní tvrzení.
V případu Bartz soud popsal, že Benjamin Mann v roce 2021 stáhl Books3 a později miliony knih z LibGen a Pirate Library Mirror. Rozhodnutí cituje i interní materiály, z nichž vyplývá, že firma věděla o problematickém právním původu těchto zdrojů. Soudní rozhodnutí Bartz – získávání knih
Ani to ale automaticky neprokazuje všechny body nové hudební žaloby.
Sony a Warner stále musí doložit, která konkrétní díla byla v relevantních souborech, jak byla použita a za co mají jednotliví žalovaní odpovídat.
Takže stručně:
Obecné pirátské stahování milionů knih Anthropicem je soudními dokumenty doloženo velmi silně.
Rozsah porušování konkrétních hudebních práv Sony a Warneru musí teprve projít dokazováním.
Co když se za samotné učení platit nebude?
Tady může spor dojít k paradoxnímu výsledku.
Soud může říct:
Ano, pirátské stažení bylo protiprávní.
Ale následné použití díla při trénování bylo fair use.
Anthropic by pak mohl nést odpovědnost za to, jak materiál získal, aniž by z toho automaticky vyplývalo, že musí platit ještě zvláštní licenci za samotné „naučení“ modelu.
Právě tak soud oba kroky v zásadě oddělil v případu Bartz. Rozhodnutí Bartz v. Anthropic
A znovu jsme u desky.
Desku nebo knihu si musím nějak oprávněně opatřit. Když ji ale jednou legálně mám, neplatím autorovi znovu za každý princip, techniku nebo myšlenku, kterou jsem se z ní naučil.
Otázka je, zda soudy stejnou logiku přijmou také v průmyslovém měřítku milionů děl.
Copyright Office zatím univerzální odpověď odmítá. Připouští, že některé způsoby trénování mohou být transformační. Komerční využívání obrovského množství expresivních děl k vytváření obsahu, který může soutěžit na stejném trhu – zvlášť pokud byl materiál získán nezákonně – ale může mít z hlediska fair use úplně jinou pozici. Copyright Office – Generative AI Training
Kdo si pak ještě bude moci dovolit vyvíjet AI?
Jenže plošné licencování má vlastní problém.
Velké modely potřebují ohromné množství dat. Pokud by bylo nutné u každého chráněného díla předem dohledat držitele práv, vyjednat smlouvu a zaplatit, mohl by se vývoj stát tak drahým a administrativně náročným, že ho zvládnou jen největší společnosti.
Paradoxně by tedy pravidlo určené k ochraně autorů mohlo upevnit postavení právě největších technologických firem.
Google, Microsoft, Meta nebo Anthropic mají peníze, právníky a vyjednávací sílu. Menší startup, univerzitní tým nebo open-source projekt je mít nemusí.
Tuto obavu zmiňuje i diskuse zachycená ve zprávě Copyright Office. Copyright Office – stanoviska k licencování a trhu
Tvůrčí průmysl proti tomu staví jednoduchou otázku:
Proč má být právě vstup, bez kterého by drahý komerční systém nevznikl, zadarmo?
Ani ta není absurdní.
Jedno pravidlo nejspíš stačit nebude
Americký Copyright Office zatím nedoporučuje jednoduché plošné řešení pro všechna trénovací data. Přiklání se spíš k rozvoji dobrovolného licenčního trhu a k posuzování konkrétních způsobů použití. Oficiální stránka U.S. Copyright Office k AI
Dává to smysl.
Něco jiného je odborný text použitý pro výzkum.
Něco jiného kompletní notový zápis prodávané skladby.
Něco jiného legálně koupená kniha.
A něco jiného několik milionů souborů stažených z knihovny, o které firma ví, že obsahuje pirátské kopie.
Možná tedy potřebujeme přestat pokládat jednu velkou otázku:
„Smí se AI učit z chráněných děl?“
A začít se ptát přesněji:
O jaké dílo jde? Jak se k němu firma dostala? Co s ním dělala? Co model umí reprodukovat? A komu výsledný systém konkuruje?
Minule výstup. Teď vstup
Předchozí spor kolem australské ARIA se ptal:
Kolik člověka musí zůstat ve výsledné hudbě?
To byla otázka výstupu.
Sony a Warner proti Anthropic otevírají druhý konec řetězce.
Vstup: z čeho se model učil a jak se k tomu dostal?
Proces: co z cizích děl během trénování získal?
Výstup: dokáže původní dílo reprodukovat nebo mu přímo konkurovat?
A nad tím vším:
kdo za to dostane zaplaceno?
Proto bych byl opatrný s oběma jednoduchými rozsudky.
„Anthropic ukradl hudbu“ jde dál, než zatím dokazuje nový spor.
„AI se jen učí jako člověk“ zase část problému pohodlně vynechává.
A tak se vracím k magnetofonu
Seděl jsem před reproduktorem a vracel pásku o pár sekund zpátky.
Znovu.
Ještě jednou.
Co tam ten kytarista vlastně hraje?
Pak jsem to zkoušel.
Nikdo mi negarantoval, že se skladbu naučím. Už vůbec ne, že díky ní jednou složím něco vlastního.
Dnes může stroj projít množství materiálu, které bych za celý život nedokázal ani vyslechnout.
To samo o sobě ještě nemusí znamenat, že se učí právně nepřípustným způsobem.
Možná je podstatnější otázka mnohem prostší:
Kde vzal svou desku?
Koupil ji?
Dostal licenci?
Měl k ní jiný oprávněný přístup?
Nebo prostě stáhl celý sklad a řekl, že protože se chce učit, na původu nezáleží?
A pak přichází ještě druhý problém.
Původní soubory můžeme smazat.
Autorům zaplatit.
Firmu potrestat.
Možná i lidi, kteří o stahování rozhodli.
Ale stroj už mezitím něco umí.
A právě tím se dnešní spor liší od kazety, kterou jsem měl kdysi vedle magnetofonu.
Kazetu bylo možné zabavit. To, co jsem se z ní naučil, už nikdo z hlavy nevymazal.
Možná proto nebude největší otázkou příštích let, zda se umělá inteligence smí učit od nás.
Možná bude znít praktičtěji:
Za jakých podmínek jí dovolíme, aby si před učením otevřela naši knihovnu?